CONCERTINO

pro trubku, cembalo a smyčcový kvartet

Datum vzniku

1962

Obsazení

Trubka, cembalo, smyčcový kvartet

Části / věty

Pesante quasi grossolano

Allegretto

Fuga

Presto

Interpretace

3.2.1998, Sál Martinů Lichtenštejnského paláce v Praze 1, Malostranské nám. 13

Všeobecná a formální charakteristika

Dílo vzniklo z podnětu člena Novákova kvarteta Dušana Panduly v první polovině roku 1962. Nástrojové složení je jistě neobvyklé a co především překvapuje, je silný protiklad mezi zvukem trubky a ostatních křehkých nástrojů, především cembala. Ale právě tato okolnost je skladatelsky mimořádně lákavá ačkoliv choulostivost podobné práce skýtá nemálo úskalí. Předpokladem zdařilého provedení je zvuková vyváženost, jejíž obtíže jsou mimořádné. Interpretace trubkového partu je v tomto případě něčím zcela jiným než obvyklá, suverénně dominující úloha tohoto nástroje s jakýmkoliv jiným doprovodem. Pod trubkovým zvukem musí být slyšet jak smyčce (a jsou jenom čtyři), tak křehký zvuk cembala, jehož zvuková intenzita (není-li zesilováno mikrofonem) je poměrně nepatrná. Na tomto kontrastu se zakládá zvuková koncepce celého díla, jejímž předpokladem je mimořádná inteligence všech interpretů.

Stavba díla je založena na neustálé gradaci tří vět, z nichž první je pomalá, druhá rychlá a třetí velmi rychlá. Věty za sebou následují atacca a jejich metrická souvislost je založena na přesných poměrech.

Obsah je ryze hudební. Nepředpokládá žádnou zvláštní literární ani filosofickou předlohu a emocionální záměr je vyjádřen pouze hudbou. Tím není řečeno, že dílo by chtělo být neproblematické, právě naopak, nicméně autor se rozhodl neopírat se o nic jiného kromě zvuku. Tím je emocionální obsahovost snad trochu méně přístupná než u skladeb programovějších, ale snad o to hlubší. Co je patrné na první pohled je zvláštní zjitřenost vyjádřená zvláště bohatou rytmikou. V celé skladbě není jediné klidné místo a snad ani jeden takt, kde by si bylo možno „odpočinout“. A tak by se dalo říci, že vlastním obsahem díla je napětí. Posoudit jeho hodnotu je věcí kritiky..

Tématicky je dílo založeno na jediné myšlence. Poprvé zazní hned na začátku prvé věty v trubce. Toto téma kolísá stále mezi čistou kvartou a malou sekundou a tyto intervaly, eventuelně jejich převraty, jsou základním tématickým materiálem celé skladby. Kromě toho je ve skladbě několik myšlenek vedlejších, které však vždycky při podrobnějším rozboru ukazují na téma hlavní.

Harmonicky jde o dílo volně tonální. Tato volnost zabíhá mnohem dále než v autorových jiných skladbách, takže zvláště posluchový dojem je spíše atonální. Přesto je základní tonální plán jasný a pohybuje se v okruhu tónin Des dur a des moll. To platí o prvé a druhé větě, druhá věta se pohybuje přibližně v E dur – e moll. Tato tonální faktura platí spíše pro jednotlivé hlasy než pro jejich souzvuk, který je většinou polytonální (to vzbuzuje zmíněný poslechový dojem atonality).

První věta (Pesante quasi grossolano) je v první části pomalým pochodem, který přechází do rubátové části střední a vrcholí v závěrečné pohyblivé části (při zachování tempa).

Druhá věta (alegretto) je scherzová. Je celá napsána v tříosminovém taktu, ale synkopickým posunováním témat dosahuje velmi bohaté rytmické členitosti. Je třídílná, s triem reprisou variovanou až k nepoznání.

Třetí věta (presto) je volná fuga, jejíž téma je ve střední části zpracováno dost rytmicko-harmonicky, ale závěrečné těsny jsou ryze polyfonické.

Celá skladba je koncipována jako rovnocenné concertino pro všechny zúčastněné nástroje. Chvílemi připomíná formu concerta grossa. Instrumentace (někdy snad až bezohledně) počítá s virtuosními hráči. Samoúčelná virtuozita však v díle neexistuje a bravurní sazba velké části skladby chce sloužit výhradně obsahovému napětí.

Další informace

Ještě mi nebylo třicet let a měl jsem jako autor hudby filmové, televizní a divadelní příležitost stýkat se takřka denně s vynikajícími muzikanty, dirigovat je a hlavně spřátelit se. Mezi ně patřilo i tehdejší Novákovo kvarteto a manželé Pandulovi. V naivním pocitu, že jsem napsal něco pro "Dušana", jsem stvořil Concertino. Zdálo se, že je neuskutečnitelné napsat skladbu pro trubku, smyčcový kvartet a cembalo, ale právě toto podnítilo moji zpupnost. Nezdálo se mi, že by něco nešlo, a cítil jsem se tak nabitý hudbou či hudební poezií, že jsem si ke kvartetu a vynikajícímu trumpetistovi p. Ješátkovi přimyslel ještě neexistujícího cembalistu, o cembalistce nemluvě. Ta hra končila tehdy logickým: je neproveditelná. Tímto vysvětlením prosím celý dnešní soubor o omluvu za fauly, kterých bych se o pár let později nedopustil, a milému příteli Karlu Řehákovi ještě více: on ví, že viola dosud tápe po svém Paganinim. A ještě jedna omluva: Concertino je jedna z mála mých skladeb, která končí v jakémsi forte... (slova Karla Skleničky)


Odběr novinek

Zde si můžete nastavit odběr novinek. Pokud dojde na těchto stránkách k nějaké změně, doplnění apod., dostanete upozornění na svůj mail.